Cestou jsme se ještě zastavili na menší nákup proviantu v Tescu. Tedy jako menší byl původně plánován. Neměli jsme totiž s sebou skoro nic na večeři. Asi po dvaceti minutách brouzdání supermarketem jsme nakonec skončili s plným (nápadně cinkajícím) nákupním vozíkem.
Mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní jsme dorazili do cíle. Na pokoji jsme si udělali pořádný piknik, abychom se psychicky připravili na zítřejší výstup.
Ráno, respektive kolem poledne, jsme se ještě přesunuli do hotelu Pohoda, kde jsme měli domluvené ubytování na další noc. Opět menší nedorozumění a tak jsme museli volat do Nikol, aby nám ještě neuklízeli pokoj, že se tam nakonec ještě vrátíme. Znovu jsme přetáhli zavazadla a na recepci oznámili kam jdeme. Museli jsme si přece udělat pojistku pro případ, že bychom se ztratili. Což se ostatně naší sestavě mohlo docela klidně stát. Ony sice všechny cesty vždycky nakonec vedou tam, kam potřebujeme, ale mnohdy podle hesla: "Zkratka byla sice delší, ale o to tam byla horší cesta..."
Autem jsme vyjeli co nejvýše to šlo. Až k chatě, která je jedním z posledních bodů, kam se vůbec dá normálně dojet. A to i přes značku "zákaz vjezdu". Podle informací od kamaráda, sloužícího na místní policejní stanici, jsme si měli na chatě dát polévku a požádat o potvrzení, že jsme tam ubytováni a tudíž tam můžeme i parkovat. Prý je to běžná praxe. Na chatě jsme se bohužel nedohodli a tak jsme museli přejít na plán "B". Zavolali jsme opět kamarádovi na policii a ten nám řekl, že tam klidně můžeme parkovat, protože oni tam toho dne nepojedou. Hrozí jedině, že by přijela hlídka ze sousedního města, ale protože není sezóna, tak tam zřejmě taky nepojedou.
Jelikož jsme se předem dohodli, že výstup bude v maskách, převlékli jsme se do připravené ústroje. Samozřejmě za přihlížení usmívajících se kolemjdoucích. Za několik minut stoupala nahoru výprava jejímiž členy byli voják, kuchař, záchranář a německý turista Hans. Posledně jmenovaný zdravil cestou všechny kolemjdoucí přátelským "tóbry ten", zatímco kuchař jim nabízel imaginární koláčky. Náročnou cestu jsme rozdělili na menší etapy přestávkami. Při nich se fotilo, svačilo a konzumovala letošní zvlášť povedená slivovice.
Po několika (mnoha) občerstvovacích zastávkách jsme konečně dorazili až k českému vrcholu Kralického Sněžníku. Všichni jsme si povinně pohladili kamenného slona, který tam je a po další malé přestávce pokračovali dále.
Další zastávkou byl pramen řeky Moravy. Je až neuvěřitelné, co se z malého pramínku čisté vody může po několika kilometrech toku stát. Z pramene jsem se napil, ale pochybuji, že by se našel odvážlivec, který by se byl ochoten napít třeba jenom po několika desítkách metrů.
Poslední úsek - do Polska na ten nejvrcholovatější vrchol, ze všech vrcholů Kralického Sněžníku jsme zdolávali s nasazením těch nejposlednějších sil.
Ačkoliv byla nahoře "kosa jak v ruskym filmu" ("kratke y" je záměrně), rozhodli se chlapci pro neuvěřitelnou věc. Zatím co ostatní "turisté" vyšli na vrchol a rychle zase pelášili pryč, my jsme si museli udělat piknik. Já přišel až k hotovému a nestačil jsem se divit. Na zamrzlém stole se objevily olivy, konzervy, jablíčka a podobně.
Najedli jsme se, udělali pár fotek a vyrazili na cestu zpátky. Výstup byl opravdu na celý den, protože cestou dolů nás nejenom přepadla tma, ale také nás předjela i horská hlídka, která kontrolovala, jestli jim tam nahoře někdo nezůstal.
Večer potom proběhlo slavnostní zakončení v penzionu. Zhodnotili zásluhy, prohlédli fotky a vyhlásili akci za úspěšnou. Ráno jsme potom odjížděli spokojení a s myšlenkou:
"Kralický Sněžníku, nejpozději za rok jsme tu zase..."
