Když dlouho žijete v zahraničí, tak se vám v rodné vlasti zaručeně začnou hromadit problémy.
Jak jinak tomu může být - znáte české úřady. Protože jsme my oba, "emigranti" co jsme opustili
vlast za lepší prací, potřebovali zařídit v ČR spoustu věcí, naplánovali jsme si dovolenou. Ale
aby to byla dovolená se vším všudy, tak jsme to nechtěli pojmout jen jako pracovní cestu, ale
rozhodli jsme se to spojit i s výletem po Evropě.
V pátek jsme se po práci naposledy najedli doma a k večeru, přesně ve 20:20 jsme vyrazili.
Neměli jsme žádný konkrétní plán cesty. Držíme se totiž zásady
"nic neplánovat". Protože,
jakmile něco naplánujeme, tak se to nikdy nevydaří. Taky, když někam jedeme, tak přesvědčujeme
sluníčko, že jedeme pouze na nákup do Tesca. Naším jediným cílem bylo projet toho co nejvíce.
Teď už si ty časy nepamatuji přesně, ale něco kolem půlnoci jsme byli v Londýně. Původně jsme se
mu chtěli vyhnout, ale nějak se nám nepovedlo včas odbočit. Pár hodin jsme tedy bloudili v
Londýně a splývajícím okolí, takže jsem ho i trochu poznal. Ale takový "Notting Hill", kde se
natáčel stejnojmenný film, ten jsem nenašel ani na
mapě. Po nějakém čase jsme se úspěšně vymotali z hlavního města a pokračovali v cestě do Doveru
na trajekt. Tady nastal první problém naší slavné výpravy. Zpáteční lístek, co jsme měli, se
nikomu nelíbil a my byli nuceni koupit si nový. Hned první neplánovaný výdaj nás přišel na více
jak 100 liber (při současném kurzu asi šest tisíc korun).
Francie
Na francouzském břehu jsme se ocitli asi kolem půl osmé středoevropského času. Mile nás
překvapilo, že tam nikde nebyla žádná otravná kontrola, celnice, nebo tak něco. Co už nám ale
nepřipadlo tak milé bylo, když jsme přijeli k nějaké závoře. Zatím po nás nikdo nic nechtěl.
Pouze jsme si vzali lístek z automatu. A přímo nepříjemným bylo, když jsme přijeli k další
"vrátnici" kde po nás chtěli zaplatit za průjezd. Nějak jsem neuspěl s tím, že mluvíme pouze
anglicky, protože milá (němá) paní pouze ukázala na display, kde svítila částka 106. Marně jsem
tam někde hledat desetinnou čárku. Opravdu to bylo 106 Franků (krát 5 - na koruny).
První zastávkou byla Paříž. Chtěl jsem vidět "Eiffelovku". Jak si takhle jezdíme po Paříži, tak
se z ničeho nic před námi objevila Felicie se slovenskou SPZkou. Zatroubil jsem na ni s tím, že
řidiči zamáváme. Ten se ale vůbec neotočil do zadu, ale vyrazil dopředu, přestože na semaforu
byla červená. Na další křižovatce už jsem na něj raději netroubil, protože křižující ulice byla
dost rušná, takže by to nemuselo dopadnout dobře. Po delším čase bezhlavého ježdění po Paříži
jsme usoudili, že to není zrovna dobry nápad jezdit autem.
Abych vás uvedl do toho, jak se v Paříži jezdí. Širší ulice zpravidla nemají pruhy a auta se
prostě nějak naskládají jak kdo přijede. Na semaforu nemají oranžovou a zelená "skáče" rovnou
z červené. Ale jakmile se do sekundy nerozjedete, okamžitě na vás někdo troubí. Není proto
vůbec divu, že většina zdejších aut má pomačkané plechy a občas se najde i nějaké to rozbité
světlo. A do tohoto "všeobecného chaosu" je tu spoustu lidí na skútrech, kteří jezdí jako
sebevrazi. Kličkují mezi auty, blokují vás a vůbec si z toho nic nedělají. Myslím, že v ČR by
takovýto jezdec byl mrtvý tak do pěti minut. Jestli jsem kdy nadával na dopravní situaci v Anglii,
zvláště jejich způsob parkování, tak to není vůbec nic oproti Francii.
Další věc, co mě dost překvapila - málokterý Francouz umí anglicky. Jsou na svůj jazyk zřejmě
hrdí a nechtějí se smířit s tím, že angličtina je "světovější". O tom jsem se přesvědčil hned
při parkování, kdy všechny instrukce byly pouze ve francouzštině. Po nějakém čase zmatkování
se v podzemní garáži ozval hlas z reproduktoru. Zeptal jsem se, jestli umí Anglicky, ale odpověď
ve francouzštině mě utvrdila v opaku. Nakonec jsme přeci jenom nějak zaparkovali. Sice úplně
někde jinde, než jsme měli určeno, ale zaparkovali.
Dál jsme vyrazili autobusem městské hromadné dopravy. Použil jsem tohoto dopravního prostředku
po hodně dlouhém čase. Naposledy jsem jel městskou ještě v Praze, více jak před půl rokem. Po
cestě přes polovinu města jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Udělal jsem pár (dle mého
názoru docela dobrých) fotek "Eiffelovky" a Vítězného oblouku, který mě mimochodem dost
překvapil a také jsem stihnul pokecat s jedním Čechem žijícím a pracujícím v Paříži.
Cesta zpět k autu už nebyla taková legrace, ale nakonec jsme se taky dostali. Sice jsme se asi
po hodině chůze ocitli zase najednou u Vítězného oblouku, ale to je nepodstatný detail. Alespoň
jsme poznali kus Paříže.
Hodnou chvíli jsme se potom zase motali po metropoli autem, než se nám podařilo najít správný
směr a úspěšně opustit město. Mapu Paříže jsme opravdu nevlastnili a naše zkušenosti s mapami
nejsou nějak dobré. Máme totiž jednu, která je nějaká divná. Skoro nikdy v ní nejsou obce
uvedené na směrových cedulích a naopak. Navíc i číslování silnic je nějaké takové divoké.
Většinu cesty jsme se orientovali podle slunce a snažili se držet přibližně správný směr na
správou světovou stranu. V tomto případe to bylo konkrétně na jih. Když jsme se opět ocitli na
dálnici a vyzvedli si další lístek, napadlo nás někde odbočit a vyhnout se tak placeni dálničního
mýtného. Jenže místní silničáři s něčím takovým počítali a tak všechny výjezdy z dálnice uzavřeli.
Chtě-nechtě tak musíte vždycky zaplatit, protože něco jako horší cesty, tzv. "okresky", tady asi
neexistuje a stejně musíte použít dálnici. Trochu mi to připadá jako monopolismus. Proste nemáte
právo výběru. Nicméně se nám jednu odbočku najít podařilo. Ale náš jásot brzy zmrazila další
vrátnice. Chvíli jsme se snažili mluvou "rukama, nohama" přesvědčit paní v pokladně, že by nám
mohla alespoň vystavit nějaký ten doklad, abych si to mohli třeba dát do nákladů, ale marně.
Troyes
Ocitli jsme se v městečku Troyes. No, na první pohled to vypadalo spíše jako větší vesnice, ale
vzhledem k tomu, že to je na mapě (dokonce i na naší), tak to asi statut města bude mít.
Aktuálním cílem bylo navštívit nějakou typickou místní vesnickou hospodu. Po pár minutách
bloudění jsme narazili na řeku se splavem. Protože bylo vedro, na které nejsme v Yorku zvyklí
a byli jsme na cestě skoro celý den, tak jsme se rozhodli pro odpočinek. Zaparkovali jsme auto
na parkovišti a šli asi o sto metrů dál k řece, kde jsme se uvelebili. Když ještě dodám, že jsme
na to auto neviděli, určitě tušíte, kam mířím. Celou dobu dole se kolem nás motali nějací mladí
"xindlové". Měli jsme co dělat, abychom si uhlídali všechny věci, co jsme s sebou měli. Pak nám
ještě nad hlavami po moste projížděla kolona svatebních aut, která troubila. Tak jsem na ne
začal mávat. A to jsem nemel dělat, protože jsem zamával jednomu a než jsem stačil dát ruku
dolů, tak to viděla osádka jiného auta a mávala mi taky. Vzhledem k tomu, že to byla ve většině
případů ženská část osazenstva auta, logicky usoudíte, že jsem nemohl přestat. Takže jsem se tak
asi pět minut cítil jako na rozcvičce, kdy jsem střídal ruku nad hlavou s rukou odpočívající.
No, ale dost bylo srandy. Už jsme odpočívali hodinu a byl čas na pokračování v cestě. Přicházím
k autu a říkám si:"Ty vole, voni nám to auto snad vykradli..." A taky že jo. Jak jsem přišel
blíže, tak jsem zjistil, že se mi to nezdálo. Okénko u spolujezdce bylo rozbité a pod volantem
ležel docela velký kámen. Podíval jsem se, co všechno zmizelo a začal jsem propadat panice.
Opravdu bych nikomu (třeba jen podezřelému) nepřál, aby se mi tak v první hodině dostal na dohled.
Určitě bych to potom u soudu uhrál na šok, protože ten jsem opravdu měl. V autě nám zůstal mobilní
telefon, autorádio a ani do přihrádky v palubovce se nepodívali. Navíc v kufru zůstali moje dvě
velké tašky s oblečením a knihami. Byly totiž dost těžké. Ale jinak tam nebylo skoro nic. Doomovi
vzali dokonce i boty. Mne jeansy a vysbírali i všechny mince, které mi z nich vypadly na sedadlo.
Mimo to Doomovi vzali velkou tašku s věcmi, včetně "diskmanu", CDček, dárků a papíru k daním. No
a mně foto-tašku, kde jsem mel všechno: peníze, všechny (zdůrazňuji všechny) doklady, včetně pasu,
peněženku (i s bankovními kartami), elektronický klíč k bankovnímu kontu, diktafon, PSIONa a
samozřejmě foto vybavení i s mým skvělým foťákem a filmem nejen z Paříže. Taky nezapomněli na
tripod, aby mohli začít dělat sami pěkné fotky
Jeli jsme to okamžitě ohlásit na Policii, kde jsme strávili skoro dvě hodiny. Chvílemi jsem mel
dojem, že si ti policajti mysli, že jsme si to snad udělali sami a snažíme se hrát nějaké divadlo.
Ani bych se jim mezi námi nedivil. Jenom mě se ztratilo všechno skoro za sto tisíc korun. Po
sepsání výpovědi, kdy jsme k řeči "rukama, nohama" použili i kreslení a názornou ukázku (protože
jenom jeden z policajtů uměl trochu anglicky) jsme jeli raději pryč. Ještě jsme se snažili najít
to místo a obejít popelnice v okolí, že by mohli alespoň ty doklady a papíry zahodit. Už jsme to
ale nenašli.
Vyrazili jsme raději domů. Bylo asi osm hodin v sobotu večer. Náš výlet po celé Evropě skončil
za necelých dvacet čtyři hodin. Jeli jsme celou noc. Cesta z rozbitým okénkem není nic příjemného
ani v tomto ročním období. Ještě že aspoň nepršelo. Za poslední peníze jsme nakupovali benzín a
kousek před českými hranicemi nám i málem došel. Natankovali jsme potom do čtyřiceti litrové
nádrže u Felicie více jak čtyřicet čtyři litrů. Na hranicích jsem místo pasu ukázal policejní
zprávu psanou Francouzsky. Naštěstí policista byl docela rozumný a když ještě navíc viděl auto
plné střepů, tak nás pustil.
Konec
U nás doma jsme zakotvili v neděli něco ke druhé hodině odpolední. Původně plánovaná cesta snad
i do úterka se "smrskla" na necelý víkend. Skončili jsme skoro dříve, než jsme pořádně začali.
No, vlastně ani ne. Přeci jen jsme byli v Paříži. A máme novou životní zkušenost. Někdo si za
hodinu dokáže vydělat víc, než například moje matka za celý rok. A to počítám její hrubý plat.
Doma se potom moje dovolená přeměnila ve vyběhávání nových dokladů a zařizování věcí, kvůli
kterým jsem vlastně do ČR jel. Nezbylo mi ani moc času na všechny přátele a kamarády (samozřejmě
včetně přítelkyň a kamarádek ;-))). Těm všem, se kterými jsem se neviděl (nebo neopil) se
omlouvám a snad to zvládneme příště. Nestihl jsem se ani opálit jako na správné dovolené.
Nicméně jsem něco zvládl a s několika lidmi jsem se viděl. Když jsem přišel za svým nejlepším
kamarádem, okamžitě, jako bych nikdy nikde nebyl, jsem měl zase špinavé ruce a opravoval motorku.
Potom jsem úplně cizího člověka zavezl domů, jeho auto dovezl na opravení a poznal, že jsem zase
na té správné vesnici.
Čeho jsem se ale doma nezbavil byla paranoia. Kdykoliv jsem někde zaparkoval auto a potom se k
němu vracel, přemýšlel jsem:"Bude tam, nebude tam? Bude v pořádku, nebo vykradené...?". Naštěstí
se nic nestalo. Potom, co nás dvakrát vykradli v Anglii a jednou ve Francii se mi v Čechách
neztratilo nic. Zase tak špatně na tom ta naše republika není. Možná, že taky zabralo moje
bezpečnostní zařízení a parkovací lístek v jednom a to policejní čepice za zadním sklem.
Schválně jsem kvůli tomu sundal i záclonky, aby byla vidět na první pohled.
Zpátky
Cesta zpět už není tak zajímavá a naštěstí se nepřihodilo nic hrozného. Ačkoliv jsem vstával v
pondělí ve čtyři hodiny ráno a v pět odjížděl do Prahy, na cestu jsme vyráželi až ve čtyři
odpoledne. Jeli jsme tou nejkratší cestou a pouze s jednou větší zastávkou. Sice nás hned na
hranicích nasměrovali na nějakou "okresku", protože se na hlavní cestě vyboural kamion a cesta
zůstala neprůjezdná, ale neztratili jsme se.
Docela jsem znervózněl, když jsem v Calais, kde jsme kupovali lístek na trajekt opět potkal
skupinku Čechů. Ti totiž dostali do pasu křížek a jejich cesta přes kanál se nekonala. My jsme
ale problémy neměli. Určitě trochu zabralo i to, že jsme měli oba nové pasy a že jsme se třicet
kilometrů před Calais převlékli do kalhot, košil a kravat.
Doma v Yorku jsme byli tuším po páté v úterý odpoledne.
A tak skončil náš další slavný výlet. Co bude příště? Uvidíme...
Cesta po Evropě
