Trocha filosofie
Pokud by byla pravda, že smrtí život nekončí a umírá pouze tělo, chtěl bych, aby se příště moje duše přestěhovala do těla narozeného v UK. Nebo alespoň v jiné anglicky mluvící zemi. Není nad to, když mateřský jazyk je zároveň jazykem, kterým se domluvíte po celém světě. Tedy téměř po celém. V takové Francii, kde jsou na svůj jazyk tak hrdí, že angličtinu přímo nenávidí, to neplatí. I když i tak se občas najde někdo "osvícený". Žít jako cizinec v Anglii a ještě k tomu ilegálně, to není to pravé. Netvrdím, že je to špatné, ale Angličan v Anglii je Angličan v Anglii. Přál bych vám vidět film Human Traffic. Je to podobné, jako kdybych vzal videokameru a natočil jeden povedený víkend. V čechách (potažmo na Moravě) jsou samozřejmě také skvělé "akce", ale na Angličany prostě nemáme. Tady je většina obyvatelstva jako vlkodlak - ve dne člověk, v noci zvíře.
Ani to počasí tu nemají zase tak špatné, jak je v podvědomí většiny Čechů. Důkazem toho budiž to, že většinu tohoto textu jsem napsal sedíce na trávě v městských zahradách. Protože tu svítí (až "paří") sluníčko, je tu docela plno. Když už se lidem nelíbí v hospodě (???), tak se jdou opalovat na trávník k muzeu. To je tu totiž povoleno. Ne jako v ČR, kde člověk šlápne na trávník a hned má na krku pokutu. Přesto (a nebo právě proto), že je tu trávník neustále "busy", tak vypadá mnohem lépe, než v ČR. Holt "anglický trávníček".
Ale raději už zanecháme té kritiky, nebo ještě stornuji letenku.
Před odjezdem
Přípravy na odjezd začaly před dvěma týdny, což je právě doba, kdy byste si měli rezervovat letenku. To ale nebylo vůbec tak jednoduché, jak jsem si představoval. Půl dne jsem se snažil dovolat na anglického partnera cestovní společnosti GTS, se kterou jsem přiletěl. Marných pokusů jsem zanechal až, když mi skončila pracovní doba a já musel jít domů. Druhý den jsem volal do GTS a zkoušel to rezervovat tam. To ale není možné. Proto jsem se alespoň zeptal na nějaké telefonní číslo do Anglie. Kupodivu mi slečna nadiktovala jiné, než jsem měl. Jenže moje radost netrvala dlouho. Brada mi poklesla, když se mi na druhém konci ozvala stejná nahrávka jako předešlý den. Nezbývalo, než vytrvat. Když jsem se konečně dočkal lidského "live" hlasu, tak mi slečna dala nové telefonní číslo, údajně na "Evropské oddělení". Tak, a teď všechno znovu. Po dalších minutách strávených na telefonu jsem se dočkal překvapivého výsledku. Překvapivého, nikoliv však žádoucího. Další slečna mi oznámila, že první volný let je až v úterý třetího, ale že stejně musím jet na letiště do Manchesteru pro razítko. To mě docela dostalo. Do Manchesteru je to dvě hodiny vlakem a zpáteční lístek stojí více jak dvacet liber. Měl jsem před sebou víkend strávený řešením problémů. Nějak jsem to ale hodil za hlavu s tím, že ještě zkusím zavolat na pár míst a když nic nevyjde, tak se tam holt příští (poslední) víkend budu muset vypravit.
V pondělí jsem podle svého hesla "na Internetu je všechno" navštívil web site Českých aerolinií. Internet mě nezklamal a já našel telefonní číslo na pobočku na letišti v Manchesteru. Dovolat se tam bylo dílem okamžiku. Za chvíli už mi paní dávala referenční číslo a poučila mě, kdy a kam se mám dostavit. Zdánlivě neřešitelný problém byl vyřešen během několika minut. Navíc jsem ještě získal volné místo v pondělním letu, tedy o den dříve. Jaké z toho plyne ponaučení? Vykašlete se na všechny prostředníky, obejděte je a jednejte přímo s druhou stranou.
Tak jsem se zbavil nepříjemné a zbytečné cesty do Manchesteru a mohl poslední víkend (vlastně předposlední, protože poslední víkend už jsem odjížděl) strávit "driftováním" (neděláním ničeho), opalováním a flákáním se po městě.
Celý poslední týden byl skvělý. Spal jsem čtyři hodiny denně a každou noc vyrážel ven. Došlo to tak daleko, že mě v práci označili za zvíře a alkoholika. Každý normální člověk přijde totiž druhý den po "akci" do práce, je mu zdravě zle a chce se mu spát. Ale ne tak já. Kdo také říká, že jsem normální, že... Já jsem byl pořád jako bych celou noc prospal. čilý jako rybička. A to i přesto, že jsem toho nevypil zrovna málo.
Poslední týden jsem si také splnil jeden dávný úkol. Navštívil jsem i ten poslední noční klub, co mi chyběl do seznamu. Bylo to proto, že jsem vyrazil do oblíbeného Ikon & Diva a ten byl zavřený. Takže nezbývalo, než vyrazil někam jinak. Vracet se zpátky domů nepřipadalo v úvahu. Šli jsme tedy do Gallery a docela se to tam dalo. A to i přesto, že jsme stáli ve frontě tři čtvrtě hodiny. Ovšem na Ikon & Diva to samozřejmě nemá.
I při tomhle "pracovním vytížení" jsem se stačil úspěšně sbalit. Musel jsem si sice ještě v neděli koupit další tašku, ale pak jsem to zvládl. Už chybělo pouze odcestovat.
Cesta
V pondělí ráno jsem měl vstávat ve tři hodiny. To byl trochu problém. Baterie v budíku mi došla už před několika měsíci a já neměl doposud potřebu koupit si novou. Vstávat každý den v sedm hodin už jsem se naučil automaticky. Opět mi pomohla technika. Zapnul jsem počítač ve vedlejší místnosti, nastavil ho, aby zapípal za pět minut tři a dotáhl reprobedny až do svého pokoje. Pro jistotu jsem tak ještě nastavil, aby zapípal ještě po minutě, kdybych se napoprvé nevzbudil. Stejně jsem se nakonec vzbudil sám za šest minut tři a můj "budík" pípal už v době, kdy jsem byl na cestě vypnout jej.
Cesta vlakem se obešla bez jakýchkoliv problému. Pokud ovšem nepovažujeme za problém, že se porouchali toalety ve vlaku. To ale zase průvodčí obešel celý vlak a každému zvlášť nám to oznámil. "Zájemce" poslal na záchody na nádraží. Potom ještě, než jsem ze stanice odjeli, se nám omlouval hlas v reproduktoru a ujišťoval nás, že se personál pokusí udělat všechno, co je v jeho silách, aby závadu odstranili.
Úspěšně jsem se tedy dostal až na letiště. Vyrazil jsem pro rezervovanou letenku. Když jsem viděl, jak slečna prohrabala obálku a nic nenašla, promítl se mi před očima vánoční let, kdy byl stejný problém. Tentokráte to ale vyřešil jeden telefonát.
Nemilým překvapením byla váha mých zavazadel. Měl jsem asi osm kilo přes limit. Mile mě však překvapilo to, že usměvavý pán za přepážkou se nad tímto faktem ani nepozastavil. Pak následoval detektor kovu. Ještě nikdy se mi nestalo, abych nebyl pozitivní. Tak jsem tedy prošel a rovnou si to namířil k policistovi. Pak jsem se ale zarazil. Ono nic. Policistovi, před kterým jsem stál jsem vysvětloval, že se mi tohle stalo poprvé. Původně jsem chtěl projít ještě jednou s tím, že mají asi nějakou chybu, ale pak jsem si řekl, že nebudu dráždit kobru bosou nohou a šel jsem dál.
Aby to všechno nebylo tak fádní, tak přeci něco nebylo podle plánu. A dokonce ani podle plánu letového. Náš start byl odložen o dvacet minut. Údajně z důvodu hustého provozu nad Evropou. Zřejmě všichni využili pěkného počasí a vytáhlo své okřídlené miláčky na výlet.
Let byl bezproblémový a klidný. Jen, když jsme šli na přistání, tak jsem si říkal, že pilot je buď profík a ukazuje cestujícím krajinu a nebo je to začátečník. Manévry, které předváděl by se hodily spíše pro letadlo stíhací, než dopravní. Nicméně, přežili jsme to ve zdraví a to je hlavní.
Doma
Po přistání na mě čekala sestra a otec. Původně se chtěl dostavit i jeden kamarád s "lahváčem" českého piva, ale nějak mu to bohužel nevyšlo.
Po zkušenostech z minula, kdy jsme dostali na auto botičku, jsme si raději dali tu práci a v centru zaparkovali raději na parkovišti. Dost mě naštvalo, když jsem potom strávil více jak hodinu v bance vyřizováním problémů. To byly pěkné první minuty ve vlasti. Není nad to, když se ke svému kontu můžete přihlásit přes Internet a vyhnout se jakýmkoliv (tedy i nepříjemným) lidem. V tomhle je Expandia Banka prostě skvělá.
Potom jsem vyrazil na nákup, na který už jsem se už dlouho těšil. Šel jsem si koupit zbraň. V obchodě jsem se rozmýšlel mezi Glock 19 a Sig Sauer 239. Nakonec jsem zvolil Glock, který bohužel neměli. Tedy Glock by měli, ale ne 19. Vyrazil jsem proto do druhého, ze čtyř, mě známých obchodů. Tam mi prodavač řekl, že ho taky nemá a že sám osobně by si ho koupil, protože má Glock 17 a ten je moc velký. Potom ještě napolo oznámil a napolo se zeptal, že když jsem přišel právě pro tuhle hračku, tak asi nemá cenu mě lákat na jinou zbraň. To jsem mu potvrdil a zeptal jsem se ho na nějaký další obchod. Poslal mě na Staroměstské náměstí. Bylo mi sice divné, že by zrovna tam měla být nějaká prodejna zbraní, ale vyrazili jsme tam. Po chvilce hledání jsem obchod opravdu našel. Myslím, že tam na mne hned tak nezapomenou, protože nad mým typickým stylem nakupování se smáli pěkně dlouho.
Popis situace:
Vlítnul jsem tam se slovy:
"Dobrý den, máte Glock 19?"
"Máme pane"
"Tak já si jeden vezmu..."
Takže jsem teď šťastným majitelem této "plastové" pistole.
Cestou z Prahy domů jsme se ještě zdrželi u bouračky. Stala se několik set metrů před námi. Autobus nezvládl zabrzdit a opřel se nákladní auto. Přijelo několik hasičských aut, několik sanitek a také přiletěly dva vrtulníky. Celá situace ale nevypadala zase tak moc vážně. Navíc jsem měl všechno i s odborným komentářem, protože moje sestra je sestra (zdravotní). Po tomto malém zdržení už nic nebránilo tomu, abych se dostal až domů.
A tím končí moje paměti z pobytu v Anglii. Jak jsem se však již zmínil na začátku, nevím teď jestli mám říct sbohem, nebo raději nashledanou... To vše ukáže až čas.
