Dobrá, dobrá. Já vím, s tím označením sluníčka jako ranní, jsem to malinko přehnal. Jsem si vědom toho, že někteří vyhrožovali desátou hodinou, jako termínem startu. Nám, znalým, však bylo už v noci jasné, že poledne je ta správná doba. Přiznám se bez mučení, měl jsem obavy z toho, že ještě v jednu (tedy 13:00) budeme nakládat věci do auta. Ale zřejmě byla nějaká dobrá konstelace hvězd a kolem dvanácté hodiny se auta opravdu dala do pohybu. Vědom si toho, že jedeme do hor, vzal jsem si auto určené do hor (pozn. autora - to byla praktická ukázka tzv. Cimrmanovy teorie absolutního rýmu). Tím jsem si ale na sebe ušil bič a nakonec jsem se sám, rád, musel uznat za řidiče. Děkuji tímto druhému dobrovolníkovi, který řídil druhé auto a odsoudil se tak k celodennímu stavu střízlivosti.
Auto zvané Ludvík zaparkovalo před značkou zakazující pokračování v jízdě. Naše přibližovadlo záměrně přehlédlo bílý kruh ohraničený červenou kružnicí a vyjelo ještě asi o šest kilometrů dál, až chatě Návrší. Vyložil jsem první várku cestujících a vrátil se pro osádku Ludvíka.
Na Návrší jsme něco malého zakousli a vychutnávali si poslední okamžiky před tůrou. Asi kolem jedné hodiny jsme už šlapali nahoru k prvnímu kontrolnímu a odpočinkovému bodu. Na cestu nám svítilo sluníčko, takže se šlo docela příjemně. Nasazené tempo bylo docela ostré a tak jsme úsek přibližně kilometr a půl zdolali poměrně rychle. Následovala pauza a nezbytné doplňování tekutin. Převážně tekla slivovice. Tady jsme také nafotili docela dost fotek, protože takové počasí, abychom viděli až na Praděd, se nám ještě nikdy nepoštěstilo zažít.
Když se všichni (vyjma řidičů) posilnili, mohlo se pokračovat dál. Cesta byla stále ještě štěrková, takže se nešlo špatně. Jenom pořád trochu do kopce. Další pauza na sebe nenechala dlouho čekat. Po absolvování necelého kilometru putovala slivovice opět z batohu ven. Museli jsme se psychicky připravit na to, že za chvíli bude pohodlná cesta končit a přejdeme do terénu.
Ten nám také dal zabrat. Velice brzy se výprava začala trhat na menší a menší skupinky, které vyrážely vzhůru na vlastní pěst. Potkávali jsme se hlavně při odpočincích, kdy kolovaly zásoby slivovice tak, aby se dostalo na všechny a nikomu nechyběly síly a správná tělesná teplota. Nevím proč, ale největší zásoby slivovice se vždy zabydleli vždycky v mém batohu. Asi někdo přišel na to, že tam se to ztratit, ani odpařit, nemůže. A když už nemůžu pít, tak ať si té slivovice taky trochu užiji.
Poslední úsek k další metě byl asi nejobtížnější. Stezku tvořilo prapodivné koryto s velkými kameny. Bylo těžké najít rovné místečko, kam šlápnout. Zvlášť pro ty, kdož se pravidelně zahřívali slivovicí. Ale i pro nás, střízlivějící řidiče, to nebyl med. Obouváme totiž boty velikostí malých lyží. A zkuste si vyšlapat na lyžích třeba schody, nebo přistát dopravním letadlem na vesnickém dvorku.
Malé děti, jdoucí již opačným směrem, nás jednak deprimovaly tím, že už to mají za sebou, ale na druhou stranu nám dodávaly síly, protože jsme si říkali, že pokud to zvládly ony, musíme to dát i my.
"Už jsme skoro tam", opakoval jsem už asi podvacáté, snažíc se povzbuzovat k další chůzi a zabránit propadnutí panice. Tak moc jsem zase nelhal. Zakrátko už jsme opravdu odbočovali ze stezky na louku, pozdravit našeho starého dobrého známého slona.
Zdoláním cesty k soše slona byla nejhorší část za námi. Na malé planině jsme sebou plácli do trávy a čekali na pomalejší jednotky (rychlého nasazení). Mezitím jsme se postupně zdravili se slonem a osahávali mu chobot. Teda většina. Někteří osahávali jiné partie, třeba zadní nohu, případně objímali celé slonovo tělo.
Říká se, že pokud si něco přejete a sáhnete přitom na chobot kamenného slona na Kralickém Sněžníku, přání se splní. Nikdy dříve jsem se nestkal s člověkem, který by otevřeně prohlásil, že na to nevěří a nechtěl to ani vyzkoušet. Co kdyby náhodou. Až letos a to mi vrtalo v hlavě celý týden poté, co jsme se vrátili. Vždycky jsem měl pro slona jednoslovné přání a když jsem o tom tak přemýšlel, tak mi ho vždy splnil. Sice jinak, než jsem si původně představoval, ale splnil. Příští rok jdu nahoru s připraveným monologem s přesně stanovenými instrukcemi a termíny. Pak se uvidí.
